Motoservis Kašpar

Lnářská 128,
396 01 Humpolec
Tel: 565 532 839
Tel: 565 532 838
Mobil: 608 327 525
e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Humpolec najdete na dálnici D1 (Exit 90) přibližně v polovině mezi Prahou a Brnem.

Otvírací doba

Po-Pá: 9:00-12:00 13:00-17:00
So: 9:00-12:00

Follow Us

Maroko I

Je to zem na dohled Evropy a přitom v jiném

Při plánování naší cesty si celá řada nezúčastněných lidí kladla otázku proč tam chceme jet a co nás nutí, abychom se vydali na cestu, o jejímž smyslu lze pochybovat. Proč chceme podstupovat útrapy, ke kterým nás nikdo nenutí a stojí spoustu peněz. Odpověď je jednoduchá - prostě chceme vidět Maroko, a to ze sedla motocyklu. Ten, kdo takovouto cestu již podnikl, ví o čem je řeč.

Příjezd do země - Zelená Afrika

Jsme na jihu Španělska ve městě Algerciras a s přeloženou motorkou, kterou jsem připravil co možná nejlépe, a to i za pomoci firem Moto centrum Suzuki Olešná a Moto Kašpar Humpolec, popojíždíme městem a hledáme místo v přístavu odkud odjíždí trajekt do Afriky. Míříme do Ceuty, která ač leží v Africe, tvoří španělskou kolonii. Toto město je bezcelní zóna, a proto zvítězilo nad Tangerem, druhým cílovým přístavem trajektů.

Po zaplacení dosti drahého lístku (zpáteční za 94 eur) se naloďujeme a rychlým katamaránem vyjíždíme. Za doprovodu delfínů jsme za necelou hodinku u břehů Afriky.

Přejezd hranic a tvrdá realita

Po vylodění tankujeme (1 litr naturalu za 14,50 Kč) a jedeme nejkratší cestou na Marocké hranice. Již sama celnice nepůsobí zrovna příjemným dojmem. Jsou to dvě řady přízemních domků s oprýskanou omítkou a s několika okýnky, u kterých strávíme několik hodin vyřizováním různých formalit. Jsme ale zvyklí a tak nás to nepřekvapuje a tvrdošíjně otravujeme celníky aby nás co nejrychleji odbavili.

Hned za hranicemi stojí spousta žebráků, veksláků a podobných lidí ve věku od dvou do sta let, kteří se snaží dostat do Ceuty a dále do Španělska, ale jsou dosti nevybíravým způsobem zaháněni Marockými celníky zpět.

Silnice je rázem samá díra a připadáme si, že projíždíme smetištěm. Všude se válí PET lahve, igelity a další odpadky. Říkám si, kam to jen lezeme a mám pomalu chuť se obrátit. Ale na druhou stranu, když už jedeme takovou dálku, tak to přece hned nevzdáme.

První noc

Protože už je tma a v Maroku nemusejí vozidla do rychlosti 20 km/h svítit, tak nesvítí nikdo a naložení osli jdoucí prostředkem silnice taky nemají žádný odrazky. Je proto dost nebezpečné pokračovat v cestě. Ostatně dodržování předpisů je zde velmi zajímavé a mám pocit, že někteří z řidičů nemají ani tušení o silničních pravidlech.

Proto se zastavujeme v nejbližším městě Tetaun. Samotné město působí dosti ubohým dojmem, všude špína a spousta otravných lidí kteří nám nabízejí všemožné služby nebo nám chtějí cokoli prodat a nebo se nás snaží normálně okrást. Kolem nás se sjíždějí mopedy obsazené několika lidmi a neustále na nás něco arabsky pokřikují.

Hledáme proto kemp, ale nacházíme pouze jeden a to Kemp Martil ve stejnojmenném městě. Jsme zvyklí na hodně, ale tohle teda stojí za to. WC si žije vlastním životem, na kraji kempu je hromada odpadků a mezi nimi stojí rezavící bagry. No aspoň že nás nikdo neotravuje - do kempu nikdo kromě ubytovaných nesmí.</>

Pohoří Rif a plantáže Hašiše

Ráno vstáváme později, protože v Maroku je o 2 hodiny méně, a jdeme vyměnit peníze do místní banky. Po půl hodině stání u prázdného okénka přece jenom přichází úředník a značně otráveně nám tedy vyměňuje peníze - vždyť je to jen 100 dolarů. Začínáme si zvykat na místní způsob života a vydáváme se do Mediny na nákup. Medina se říká místnímu arabskému tržišti. Ceny jsou velmi nízké, jen ta hygiena.

Policie stojí skoro na každé křižovatce a je na rozdíl od ostatních lidí velmi vstřícná a ráda poradí. Určí nám směr jízdy, poklepe přátelsky po zádech, zastaví dopravu na křižovatce a přednostně nás pustí.

Jsme docela unaveni a chceme si odpočinout. Jedeme proto podél pobřeží Středozemního moře, abychom se vykoupali. Pláže, které vypadají z dálky pohádkově, jsou ale špinavé a plné odpadků a tak moc nelákají. Jen pokud se dostaneme na pláž dostatečně vzdálenou od jakéhokoli obydlí, je to nádhera odpovídající pohledu z dálky.

Po odpočinku opouštíme pobřeží a jedeme do pohoří Rif do města Chaouen. Podél cesty stojí spousta prodavačů kifu (hašiše) a je na nich vidět, že vědí co prodávají. Nabízejí ho především malé děti. Tatínkové by to už asi nezvládli. Celé pohoří Rif je známo svou nedostupností a pěstováním hašiše, které marocká vláda mlčky toleruje.

Chaouen, který se ukrývá mezi horskými kopci a je do poslední chvíle ukryt našim zrakům, byl až do roku 1920 bělochy skoro nenavštíven. Navštívili ho do té doby pouze tři - první byl otráven, druhý zde v přestrojení vydržel jen hodinu, třetí prý několik dnů. Toto město žije trochu jiným životem než Tetaun. Je totiž součástí turistického okruhu a na příliv turistů je připraven. Ovšem pouze po marocku, ale i tak je zde docela čisto a není zde tolik rádobyprůvodců.

Zelená Afrika

Míříme pryč z pohoří Rif a rázem končí políčka s kifem a jsou zde místo něho normální zemědělské plodiny. Začínají se zvedat cedrové lesy a poprvé vidíme korkový dub a těžbu korku. Oproti našim představám o Africe je tu ale hustá mlha kterou střídá slabý déšť. Za tohoto počasí navštěvujeme starořecké město Vuloubilis a při pokusu si ho prohlédnout z druhé strany bez placení jsme naháněni pískajícími hlídači a lístek i se 100% příplatkem pro cizince jsme si donuceni koupit.

Na dohled Vuloubilisu se nachází svaté město Moulai-Idris, do kterého je nevěřícím vstup zakázán. Je to pravda ? když si ho chceme vyfotit zblízka, tak na nás místní háží kameny a klacky. Proto se kvapně obracíme a mizíme. Nejde to ale tak rychle, protože povrch silnice tvoří čerstvě navezený jemný štěrk a svodidly jsou dvoumetrové kaktusy s ostrými ostny.

Střední Atlas

Po příjezdu do Méknesu, jednoho z bývalých královských měst Maroka, parkujeme vedle policejního vozu a pod dozorem jeho osádky opouštíme motorku a jdeme nakoupit do mediny s obrovským výběrem všeho možného. Nakupujeme fíky, mandle a hlavně různé pamlsky prodávané na váhu. Večer při prohlídce města opět jemně mrholí a na silnicích začíná být docela nebezpečno, protože místní řidiči očividně neumějí na kluzkém povrchu jezdit a menších karambolů začíná přibývat. Na autech je ale vidět, že již mají pár nehod za sebou, takže si s toho nikdo nic nedělá.

Jakmile opustíme Meknes vjiždíme do cedrových lesů u Azrou, ve kterých se pohybují makakové. Tyto opice, ač jsou relativně plaché, jsou ve větších skupinách velmi drzé a vše co není zamčeno je jejich potenciální kořistí. Nejhorší je, když na mně v noci přes stan sáhnou. V tu chvíli by se člověk leknutím zbláznil!

Několikadenní mlha, která prý v tomto období není normální, nás stále neopouští, a proto když se zastavujeme na prohlídce Paysage d Ito, tak toho moc nevidíme. Samotná Paysage d Ito je velmi pozoruhodná, je to jakýsi přírodní balkon před řadou sopek a bizardních skal táhnoucí se do vzdálenosti 70 km a celá krajina vypadá jako z jiného světa. Zřejmě proto se zde také točily jedny z prvních sci-fi filmů.

Po příjezdu do města Azrou a prohlídce královské koruny na skále se jdeme najíst. Ve velkém výběru místních restaurací musíme být obezřetní. Chtějí nás natáhnout, ale dá se s nimi nakonec domluvit a cena je nejnižší z turistických center Maroka. Grilované kuře s hranolky, salátem a pitím nás dva vyjde na 140 Kč.

K průsmyku Col du Zad

Z Azrou stále stoupáme krajinou hustých lesů s výhledem na jedny z nejvyšších vrcholů Středního Atlasu. Jakmile projedeme vesnicí Timadhine začíná se krajina velice rychle měnit. Ubývá lesů a krajina začíná vysychat. Až do této doby jsme se v Maroku příliš neohřáli, ale nyní začíná teplota rychle stoupat, a je vidět, že se blíží Sahara. Vjíždíme na zvláštní sopečné plató poseté temnými pemzovými skalami a kousek od silnice nalézáme jedno z největších horských jezer Středního Atlasu vytvořené ve vyhaslém kráteru. U tohoto jezera stojí jediné obydlí - kamenný statek z 19. Století, ve kterém žije rodina pastevců. Jezero je temně modré a působí tajemným dojmem.

Stále stoupáme a míříme do průsmyku Col du Zad vysokého 2178 m.n.m. a po jeho přejezdu na nás dýchne horký vzduch pouště.

Zde také končí všude přítomná zeleň a úrodná úbočí hor, kde žijí lidé těžkým životem, na který si však nestěžují...

Ing.Jirků Radovan a Alena Kantorová