Motoservis Kašpar

Lnářská 128,
396 01 Humpolec
Tel: 565 532 839
Tel: 565 532 838
Mobil: 608 327 525
e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Humpolec najdete na dálnici D1 (Exit 90) přibližně v polovině mezi Prahou a Brnem.

Otvírací doba

Po-Pá: 9:00-12:00 13:00-17:00
So: 9:00-12:00

Follow Us

Maroko II

Sahara a její brány

Když stojíme uprostřed pustiny, které se říká poušť, okolní krajina na nás působí ohromujícím úchvatným dojmem a člověk si připadá malý a nicotný.

Směr poušť

Přes neutěšenou pouštní oblast za Col du Zad míříme k pouštnímu horskému městu Midelt a v dáli za námi se ztrácí vrcholky Středního Atlasu. Před námi se objevují daleko vyšší vrcholky Vysokého Atlasu. Krajina je protkána průrvami po nedávných přívalových deštích a silnice jde v přímém směru do dáli.

Midelt je tvořen v podstatě jen jednou ulicí s několika kavárnami a malým soukem, ale je centrem okolního kraje. Budovy s malými okénky jsou přizpůsobeny zdejšímu mikroklimatu, které se zde pohybuje v extrémech. V zimně zde teplota klesá hluboko pod nulu a v létě je zde nesnesitelné vedro. Je to pravda, sami se o tom přesvědčujeme.

Po průjezdu Mideltem stále stoupáme a míříme do průsmyku Velbloudice, kde začíná být silnice opravdu špatná. Po průjezdu průsmykem se začínají objevovat první nefalšované ksary ? opevněné vesnice. Osady značené na mapě pomalu jako velkoměsta s názvy jako Nzala jsou v porovnání s Evropou jen samoty s prašným středem a několika malými obchody a kavárnami, kde dokupujeme vodu a dáváme si vynikající mátový čaj. Zvláště v těchto vesničkách je za skutečně mizivou cenu a to nás přitom náležitě natáhli.

Soutěska Ziz

Projíždíme krajinou s červenými ksary a míříme k tunelu Legionářů, jedinému tunelu v Maroku. Postavili ho zde Francouzi v roce 1930 a dodnes ho stráží několik ospalých vojáků. O jejich přítomnosti a o tom, že mají zbraně se nechtěně přesvědčujeme, když zastavíme a chceme fotit. Náhodou se nám zachytí tankruksak o řídítka a motorka začne troubit. V tu chvíli jsou plni aktivity. Naštěstí se zase velmi rychle uklidní.

Po průjezdu tunelem vstupujeme do soutěsky řeky Ziz , do ohromného, po tisíciletí vymílaného průseku ve skalách Atlasu. Při jejím projíždění je výhled na červené skály přerušován nádherně zelenými oázami na pozadí ohromných ksarů. Soutěska působí ohromujícím dojmem, zvláště v zapadajícím slunci. Na jejím konci se najednou objevuje obrovská přehradní nádrž. Její tmavě modrá voda působí velice kontrastně k vyprahlé krajině.

Po velmi pozdním průjezdu El Rachidie zajíždíme do kempu v oáze. Jinde se tu prostě spát nedá a taky se rádi vykoupeme. Studená voda z vrtu, pod dni, kdy je až 45 oC je něco nádherného!

Písečné duny Erg Chebbi

Zpět údolím řeky Ziz míříme do Erfoudu - takzvané "brány Sahary". Pro nás brány první. Po příjezdu do města zastavujeme u hotelu obleženého terénními speciály a prohlížíme si přípravu na rallye. Porovnáváme obrovské špunty s našimi off roud pneumatikami na motorce a začínám tušit problémy. A taky, že správně! Drze nás zastavuje průvodce s terénním autem a nabízí nám odvoz k dunám - nám s motorkou, srandista. Po odbočení na cestu směřující k dunám nás předjíždí několik závodníků soutěže a ani mně nenapadne s nimi závodit - jedou po tom písku dost nad sto. Jakmile skončí alespoň trochu zpevněná silnice, začíná nefalšovaná pouštní pista s jemnými, až 15 cm vysokými vlnkami a občasnými písečnými závějemi, do kterých když vjedu, tak jako kdyby mi někdo ukradl přední kolo. A hned ležíme. S přetíženou motorkou to skutečně nejde. Při dalších závějích musí moje drahá polovička sesednout a jít pěšky.

Když dojedeme k 150m vysokým dunám Erg Chebi, vidíme poušt tak jak jsme si ji představovali. Písek a duny. Vyjet na ně však nemáme šanci. Škoda, že je to jen takový malý kousek, ale i tak je to nádherné. Při cestě zpět zjišťujeme, že na poušti kde se křižuje několik pist, které se různě zbíhají a rozbíhají. Není problém zde zabloudit a i když jedeme po pistě jen 120km, tak si nejsme jisti, zda jedeme správně. Hlouběji v poušti to musí být s orientací podstatně horší.

Zpátky do Erfoudu přijedeme kolem poledního a teplota ve stínu se opět blíží 45 oC. Zastavujeme u kavárny a dáváme si jako každý den mátový čaj. S těmi dvěma litry vody na osobu se cítíme osvěžení. Musíme ale počkat do odpoledne, teď se nedá jet.

Odpoledne když odjíždíme na skok do Risami, malé vesnice na kraji pouště. Čtvrtina vesnice stále žije v jednom obrovském ksaru a vypadá to zde jako v 17. století. Jedna z největších pamětihodností města Sijilmassa z 6. století není k zhlédnutí, protože její rozvaliny jsou skryty navátým pískem a tak se obracíme a míříme po takzvané turistické trase přes Tinerhir do Quarzazate.

Cestou k soutěskám a ksarům

Z Erfoudu jedeme zavátou silnicí podél množství malých sopek, které jsou hustě rozesety podél cesty. Z pouště fouká neskutečně horký vítr měnící se krátce v pouštní písečnou bouři - alespoň pro nás. Pro místní je to jen takový malý vánek, takže skutečnou písečnou bouři nechceme zažít.

Když se blížíme k Pohoří Jbel Sarhro začínají se zvedat malá písečná tornáda, asi tak o průměru 20-30 m, která jsou naštěstí dostatečně vzdálená od nás. Vypadá to úchvatně. Samotné pohoří je jedno s nejopuštěnějších v Maroku a cesty vzhůru jsou velmi vzácné a dosti špatné. Proto je většina pohoří dostupná pouze pěšky.

Odbočujeme z "hlavní silnice" a míříme k soutěsce Todra . Soutěska Todra je úzká průrva, až 300m vysokých kolmých skal, kde dole teče říčka a vedle ní se klikatí velmi špatná pista, po které jedeme a několikrát se brodíme přes řeku. Soutěska je nádherná hlavně svou opuštěností. Je ale vidět, že se to za čas změní. Je až příliš známá a tak tu začíná vyrůstat nová silnice, okolo ní hotely a další ?vymoženosti ?západního světa. Tímto však ztratí své kouzlo nádherné nespoutané přírody a opuštěnosti.

Protože přímá cesta ze soutěsky Todra do soutěsky Dádes je pro nás nesjízdná, obracíme se a do této soutěsky míříme druhou sjízdnější trasou. Soutěska Dádes je nádherná, ale Todra je úchvatnější.

Při průjezdu městy M´Gouna a Skoura se mnohokrát zastavujeme u velkých a většinou zachovalých ksarů, ve kterých stále žijí lidé. Některé z nich jsou už delší dobu opuštěné a začínají se rozpadat. A právě na nich je krásně vidět způsob stavby. Tyto stavby jsou doslova uplácané z hlíny, kamínků a slámy a jsou velmi náchylné na déšť. A tak je po každém dešti třeba drobná oprava. Naštěstí tu skoro neprší.

Projíždíme kolem jezera před Quanzazatea lákajícího ke koupeli a míříme do tohoto správního města, ve kterém je vedro normálním jevem. Samotné město se nám moc nelíbí, možná je to tím vedrem, a proto míříme do oáz u řeky Dráá.

Údolí řeky Dráá

Jakmile vyjedeme z města, začíná se krajina rychle měnit v rozeklanou černou pustinu s množstvím stolových hor a hlubokých údolí, pokrytou ostrým kamením, po které nejde v žádném případě jet a musíme se držet jen zpevněné cesty. Potkáváme kolony turistů jedoucích v terénních autech naložených jak kdyby chtěli jet na druhou stranu Sahary. Předjíždění této kolony je zvláště nebezpečné, protože si většina Evropanů myslí, že v Africe dopravní předpisy neplatí a klidně odbočí do leva bez jakéhokoli upozornění.

Palmárie podél řeky Dráá začíná ihned za Agdz a jeho horou, vypadající jak z kýčovitého plakátu, a nepřetržitě se táhne až do Zagory. Tady už žijí většinou černoši Právě je čas sklizně a ta vypadá jak u nás před pár staletími. Seče se srpy, mlátí cepy na návsi a zrno se odděluje od plev vyhazováním do větru. Život zde asi není žádná sranda.

Po příjezdu do Zagory si potřebujeme odpočinout, a tak navštěvujeme místní kemp s bazénem. Je to nádhera se uprostřed pouště koupat.

K druhé bráně pouště

Moje drahá polovička je z vedra celá zničená a tak stavíme stan a já s odlehčenou motorkou jedu sám k dunám za Tamegrout, které však nejsou tak velkolepé jako Erg Chebi, a dále k Mhamid, druhé bráně pouště. Silnice je jen úzký asfaltem pokrytý pruh pouště s nepříjemnými krajnicemi, která je místy zavátá pískem. Samotný pískem zavátý Mhamid je úplný konec cesty, dál je jen nekonečná poušť.

Jízda v noci zpět do Zagory je o život, protože na černém pozadí se nesvítící auta a oslí povozy úplně ztrácejí a prudký sjezd do písku při úhybném manévru, kdy místní nemají nejmenší snahu uhnout, není nic příjemného. Ještě že je motorka odlehčená.

Po prohlídce Zagory a nutné fotografii u cedule 52 dní do Tymbuktu vyjíždíme zpět údolím řeky Dráá.

Tímto opouštíme rozpálenou poušť ,kde jedinými místy života jsou zelené oázy ve kterých si nejvíce uvědomíme,že bez vody není život a přežití je skutečný boj s přírodou. Lidem žijícím v tomto prostředí je možné se jen a jen obdivovat.

Ing.Jirků Radovan a Alena Kantorová