Motoservis Kašpar

Lnářská 128,
396 01 Humpolec
Tel: 565 532 839
Tel: 565 532 838
Mobil: 608 327 525
e-mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Humpolec najdete na dálnici D1 (Exit 90) přibližně v polovině mezi Prahou a Brnem.

Otvírací doba

Po-Pá: 9:00-12:00 13:00-17:00
So: 9:00-12:00

Follow Us

Střední Asie

Ukrajina a Jih Ruska

Je 12. června a my odjíždíme na další výlet do dalekých zemí. Naším cílem je pro letošek vzdálený Kyrgyzstán a Kazachstán. Vyrážíme na našem osvědčeném motocyklu Suzuki DR Big, jehož tachometr již dávno překonal hranici sta tisíc kilometrů.

Hranice Evropské unie překračujeme v Užgoodě. Je to úplně normální město a pro nás Čechy je zajímavé tím, že v době první republiky bylo hlavním městem Zakarpatské Rusi. Dodnes se tu používá i středoevropský čas.

Koločava

Nejzajímavější částí celé Ukrajiny je území Karpat. Hory protíná několik hlavních cest. Naším prvním cílem je Kolčava ? v Čechách nejznámější ukrajinská vesnice.

Cesta k ní vede přes několik průsmyků, ze kterých je možné spatřit zdejší zvláštnost, takzvané poloniny. Je to území, kde vysoký les přechází přímo, bez kleče, do vysokohorských luk. Louky různě mění barvu podle ročních období. V horských údolích se večer a brzo ráno valí mlhy, byl to pro nás opravdu silný zážitek.

Projíždíme nádhernými vesnicemi a cestu nám kazí neustále se vracející déšť, který nás naštěstí opouští při vjezdu do Kolčavy. Zde se zastavujeme u kostela a památníku Ivana Olbrachta. V obchodě u cesty nakupujeme domácí salámy a vynikající chléb a u řeky za vesnicí snídáme. Při pohledu na husté okolní lesy už chápeme, proč dokázal Nikola Šuhaj tak dlouho unikat četníkům.

Na upomínky první republiky zde narážíme mnohokrát, pamětními deskami u základů mostů počínaje a několika vzpomínek starousedlíků konče. Ale i dnes jsou tu Čechy velmi populární a snad každý druhý Ukrajinec si u nás byl přivydělat.

Projíždíme okolo Jasiny, nejvýchodnějšího města předválečné Československé republiky a míříme k nejzajímavějšímu městu Ukrajiny Kamenec Podylskyj.

Nejhorší zážitek

Naše cesta po Ukrajině je ale znepříjemňována příšerně jezdícími řidiči, výjimkou není předjíždění před horizontem nebo v nepřehledné zatáčce. Však taky počet křížků podél cest dává tušit, že to mnohým z nich nevyšlo. Nudnou cestu si zpestřujeme jejich počítáním a vychází nám jeden křížek na šest kilometrů!

Přijíždíme do jedné z mnoha vesnic a netušíme, že zde naše cesta skoro končí na jedné z křižovatek. Sledujeme osobák přijíždějící z boční cesty. Zřejmě si myslí, že jede po hlavní a dodávka jedoucí proti nám také. Najedou proti nám dodávka letí vzduchem a my jí míjíme jen o pár centimetrů. Zastavujeme a jenom zíráme. Vše dopadlo naštěstí dobře jak pro nás tak, i pro ostatní, jen osobák a dodávka jsou na šrot.

Po pár kilometrech raději zastavujeme a jdeme nocovat, dnes již nikam nepojedeme a pro uklidnění si dávám pár panáků slivovice.

Kamenec Podilskyj

Nejkrásnějším městem Ukrajiny je Kamenec Podilskyj. Je rozložen po obou stranách řeky zařízlé do hlubokého kaňonu a vévodí mu impozantní turecká pevnost.

Toto město založené již ve 14. století je protkáno starodávnými ulicemi a spoustou kostelů. Na protějším břehu kaňonu se rozkládá turecká pevnost, která je s okolím spojena pouze jedním vysokým mostem.

Jen kousek za městem zase začíná rozlehlá rovina polí a luk a tak se rozhodujeme, že dnes přespíme u některého statku. Náhodně vybíráme jednu odbočku u autobusové zastávky. Nejbližší stavení je ale vzdáleno dobrých 10 km. Zastavujeme u něj a ptáme se zda tu můžeme přespat. Koukají na nás jako na marťany.

Nakonec rozděláváme stan za nejzachovalejším statkem. Původně jsme chtěli nahlédnou alespoň trochu do soukromí zdejších lidí, ale ti jsou velmi zdrženliví a až těsně před setměním se jich několik osměluje a jde se na nás podívat. Na motorce sem asi opravdu mnoho cizinců nepřijede.

Krym

Nekonečná pole nás už vůbec nebaví a my se těšíme na nejznámější letovisko Ukrajiny, na Krym. Tento poloostrov obydlený již v paleolitu nabízí unikátní druh krajiny a nepřeberné množství zajímavostí.

Krym je autonomní republikou, a proto musíme před vjezdem do ní zaplatit za vstup (jakási ekologická daň) a pojištění ve výši asi 100 Kč. Naše představa bohatého letoviska se ale nekoná, kolem jsou stále jen nekonečná pole a chudá stavení.

Chceme se podívat na mnoho desetiletí, z vojenských a strategických důvodů, uzavřenou Arabatskou strelku. Jedná se o úzký pás pevniny, který se táhne přes Azovské moře. Na velmi malém území nabízí několik biotopů ? třeba poušť, polopoušť či savanu.

Nocujeme v jakémsi kempu u moře, chceme si zase po několika dnech užít teplou sprchu. Spolu s námi je v kempu ubytována i skupina dětí z Moskvy, jakýsi ?pionýrský tábor?. Okamžitě se stáváme středem zájmu, takové věci jako stan ? kopule nebo baterka čelovka v životě neviděli. Mají velmi všetečné otázky, chtějí se s námi bavit a až za tmy se jejich vedoucím podaří dostat je pryč. My zatím ochutnáváme výborné krymské víno a až ráno po pořádné opici zjišťujeme, že má neuvěřitelných 21% alkoholu.

Ráno vyrážíme na cestu po Arabatské strelce. Jedeme po pistě a okolo nás se rozprostírá jen nádherné pobřeží tvořené obrovskými vrstvami mušlí,které někde dosahují až 10ti metrové vrstvy.

K majáku

Kerčská úžina odděluje nejen Ukrajinu od Ruska, ale také Azovské moře od Černého. Největším zdejším městem je Kerč, odtud také vyplouvají trajekty do Ruska.

Přijíždíme do města a na jeho začátku nás chytají policajti. Máme průšvih, protože na sedmdesátce jedeme 75 km/h. Dlouze debatujeme, ale nakonec nic neplatíme. Turisty tu berou jako v celé ukrajině jako zdroj příjmů.

Prohlížíme si centrum, které je typicky Ruského střihu, spousta betonových krabic a všudypřítomný nepořádek. Kousek za městem vyjíždíme k majáku, odkud můžeme sledovat jak Černé, tak Azovské moře. K majáku vede nejdříve panelová a pak už jen polní cesta. Chceme se podívat na maják, ale obsluha nás odmítá vpustit. Tak si obě moře prohlížíme alespoň z nedalekého kopce.

Ukrajinsko-ruské hranice

Hranice Ruska a Ukrajiny prochází středem Kerčské úžiny a překročit ji je možné jenom trajektem. Ten by měl jezdit teoreticky každé dvě hodiny, ale prakticky si jezdí kdy chce. Kupujeme si lístek na 16 hodinu, pro dvě osoby a motorku za 150Kč. Na ukrajinské celnici jsme ?požádáni? o finanční výpomoc, prý jsme překročili platnost tranzitního víza,cestou tam prý platí jen 3 dni ale zpět už 5 dní.No abychom tedy zůstali přáteli s pohraniční policií platíme 5 dolarů a můžeme najet na trajekt.

Za půl hodiny jsme už v Rusku a procházíme vstupním kolečkem, které trvá až do večera a je zakončeno velmi nepříjemně pohraniční policií, kde nám chybí správný řidičský průkaz- Večer se rozhodujeme, že druhý den ráno nahlásíme na policii ztrátu dokladů, abychom měli alespoň nějaké kulaté razítko,které dělá divy.

Ráno přijíždíme do města Slavjansk na Kubáni. Seznamujeme se náčelníkem policie. Po chvilce rozhovoru mu prozrazujeme že jsme z Čech od Jihlavy a on nám zase lámanou češtinou prozrazuje že v Jihlavě dva roky sloužil na vojně. Jeho sestra si prý vzala Čecha a provozují spolu restauraci na Karlštejně. Rázem jsou z nás kamarádi, vždyť přece máme tolik společného! Získání kulatého razítka nám s pomocí jeho a jeho bratra zabere jen pár hodin, kdybychom ho nepotkali, tak by to trvalo minimálně celý den a kdoví jestli by se nám to vůbec podařilo. Nakonec nám dává telefonní číslo abychom se na něj obrátili v případě jakýchkoliv problémů. V Rusku je holt potřeba mít svého policajta!

Na Stalingrad!

Stále se držíme břehu Azovského moře a přijíždíme do Rostova na Donu. Prohlížíme si centrum města, které je velmi upravené a díky pravoúhlému systému ulic i velmi přehledné. Přemýšlíme, kde se dnes ukempujeme, a nakonec nás hlídač pouští bezplatně do městského parku, který se rozkládá na břehu Donu a slouží jako kemp. Řeka nás překvapuje svou čistou a teplou vodou a tak se večer koupeme s pohledem na nádherné kopule chrámů.

Z Rostova vede přímá silnice do Volgogradu, do města proslaveného porážkou německé armády v roce 1942. Cestou po nekonečných rovinách bez lidí přemýšlíme co tu Hitler vlastně chtěl.

Centem města je památník s obrovskou sochou ženy, takzvanou ?matkou Rusi?. Z dálky je sice památník dobře vidět, ale najít k němu tu správnou cestu chvíli trvá.

Památník je opravdu monumentální. Parkem podél jezírka se dostáváme až k hlavní části památníku. Tvoří jej kruhová místnost, ve které hoří věčný oheň a jejíž zdi jsou popsány jmény padlých.

V éře Sovětského svazu prý byly do tohoto města stěhovány ?ideální páry? a výsledkem tohoto pokusu je obrovská koncentrace nejkrásnějších žen Ruska. Jízda na motorce spolu se sledováním okolí je zde opravdu ?nebezpečná? a nejen kolega na Africe je několikrát jen kousek od pádu.

Proti proudu Volhy

Volha je největší evropskou řekou a kousek od svého ústí do Kaspiku je její řířka skutečně ipozantní. K jejímu překonání jsou třeba dlouhé mosty, které jsou i dnes strategickými místy a jsou stále pod dozorem vojáků. Břehy Volhy připomínají spíše mořské pláže. Proto se zastavujeme a koupeme. Voda je nejen teplá, ale i čistá.

I když jedeme po pravém břehu Volhy, tak vodu vidíme jen zřídka. Jediné co vidíme je rovná silnice mizící za horizontem. Občasným zpestřením je přikázaná třicítka a následná kontrola jejího dodržování po více než 15 kilometrech cesty, kdy už na značku bezdůvodně omezující rychlost všichni zapomněli. Naštěstí nás protijedoucí řidiči před měřícími policisty včas varují, a tak úsek projíždíme bez komplikací.

Při mnoha zastávkách u policejních stanovišť GAI, které jsou po hlavních trasách rozesety po 30 až 50 kilometrech, jsme vždy posláni na registraci spolu s dotazy kam jedeme a proč, kolik to jede atd. Jsme už vycvičeni z loňska a tak trpělivě odpovídáme a odpovídáme.

Volhu opět překračujeme ve městě Marx, ze kterého vede most do dalšího města se zajímavým názvem Engels. Jaká náhoda.

Na hranice Kazachstánu

Vzdalujeme se od řeky a postupně ubývá zeleně a zvyšuje se teplota. Začíná step. Je to znát i na obyvatelstvu, které je zde rapidně chudší. Mnohokrát spatřujeme absurditu Ruska, kdy u zchátralé vesnice stojí obrovský památník, třeba pásovému traktoru.

U hranic s Kazachstánem stojí malá benzinová pumpa a restaurace, do které jsme pozváni jejím majitelem. Ten nás přesvědčuje, ať přespíme u něho a hranice překračujeme až zítra. Prý má na hranicích kamaráda. Nám ale ruská víza končí už dnes a nechceme riskovat potíže a pokutu. Zkouším se tedy domluvit s velitelem celnice, zda bychom mohli přejet až zítra.

Nejdříve to vypadá nadějně, ale nakonec usuzuje, že by s další směnou mohly být potíže a tak opouštíme Rusko ještě večer.

Ruský konzul v Praze je asi vtipálek, protože nám ruská víza ukončil o den dříve než začínají platit ta kazašská. Jedeme tedy 20 km stepí ?pásmem nikoho? a spíme těsně před kazašskou celnicí. Celníci jsou velmi veselí, většinou mladí kluci. Přicházejí se s námi pozdravit a snaží se z nás vytáhnout nějaké erotické časopisy, které jsou tu zakázaným zbožím. Mají ale smůlu, tohle jsme si do kufrů opravdu nepřibalili. Usínáme a říkáme si, že je to snad náš nejbezpečnější nocleh v životě!

Kazachstán

Devátou největší zemi světa tvoří převážně pustá step. A právě zdejší život a klima chceme alespoň trochu poznat.

Vrak staré Volhy a kamion stojící před závorou, to je konec pásma nikoho který odděluje Rusko a Kazachstán.Protože nám Ruská víza končí jeden den a Kazašská začínají až druhý jsme nuceni zde přespat. Ráno jsme vítáni kazašskými celníky a žádáni o různé časopisy hlavně s erotickou náplní.Když oznámíme ,že takové nemáme jsou velice rozesmiutnělí ale tím že jedeme na motocyklech jsme raritou a celá celnice se schází.Prohlížejí si naše motocykly Suzuki DR 800 Big a Honda Afrika Twin a a začíná kolečko vyřizování nutných formalit. Po pár hodinách máme před sebou druhou závoru s přáním šťastné cesty. Jsme v Kazachstánu, v deváté největší zemi světa, ve které je sjednoceno více než sto národností.

Po asfaltové cestě plné malých děr přijíždíme do prvního velkého města Kazachstánu do Uralu.Město na stejnojmené řece je největším kterým budeme projíždět na severu země a proto zde musíme vyměnit peníze.Platidlem v Kazachstánu je Tenge a pro výměnu volíme jednu ze státních bank.Výměna je strašně dloudá a vypisují snad i velikost našeho oblečení ale máme Tenge.

Na hlavní trasu

Ve městě tankujeme a jdeme se osvěžit do Uralu.Zde na pláži jsme vítáni několika ženami které mají příbuzné v Brně a samy tam pracovaly. Příjemné když jsme první den v cizí zemi a hned mluvíme s lidmy o kteří znají naši zemi. Po osvěžení vyrážíme aměr Alma-Atta. Cesta do Alma -Aty protínající Kazachstán od západu po východ a je hlavní spojnicí státu.Protože prochází pouští Mojkilkum ptáme jaká cesta je před námy. Každý odpovídá jinak, a tak si můžeme vybrat od nádherné asfaltky až po nesjízdnou cestu. Jedeme na motocyklu a ti co říkají, že je tam špatná cesta přidávají: ?Tam neprojedete?. Mnoho místních lidí ale v životě nebylo dále než 100 km od domu, takže to, jaká je cesta opravdu, poznáme, až budeme na ní.

Projíždíme Chromtau s obrovskými haldami vytěžené zeminy ve kterém se těží co jiného než chrom.S názvem města si moc velkou námahu nedali.Zde nakupujeme zásoby jídla a vyrážíme na prašnou cestu směřující k jezeru Aral.

Cesta ?peklem?

Vyrážíme po nekonečné stepi a vjíždíme do dalšího oblaku prachu, který za sebou vytvořil protijedoucí náklaďák. Ti, co tvrdili, že cesta bude velmi špatná, měli pravdu. Jsme na cestě napříč Kazachstánem označenou místními kamioňáky za pekloa spoetickým názvem Údolí pekla.

Pomalu zapadá slunce nad rozpálenou stepí a my hledáme místo na nocleh u malého kafé nedaleko silnice.Jet v noci cestou plnou hlubokých děr je velmi riskantní a tak chceme co nejdřív zastavit. Protijedoucí řidič náklaďáku nás ujišťuje, že to máme už jen nějakých pět kilometrů. Ve skutečnosti je to třicet až čtyřicet a jedeme už za úplné tmy. Jsme proto velmi rádi, když v dálce uvidíme světýlko na malé vyvýšenině a zmocňuje se nás nadšení nad nalezením civilizace.U toho malého kafé se můžeme umýt a rozdělat stan a co více i najíst. V této krajině se veškeré naše potřeby zmenšují na vodu, jídlo a spánek.

Rozděláme stan, umyjeme se v troše vody a dostáváme hlad a tak si v ?restauraci? dáváme čaj a maso s bramborem. Už při jídle přemýšlíme co jíme, je to něco mezi psem a beranem a ?voní to? jako u výběhu antilop v ZOO a skutečně je nám v noci dost špatně a beraninu od té doby příliš nemusíme.

Obrovské vedro panující přes den nás nutí vyjíždět za svítání, kdy je ještě přijatelná teplota. Cesta, ve které nejsou výjimkou díry hluboké až 3 metry , ubíhá strašně pomalu. Průměrná rychlost je tak 25 km/h. V deset dopoledne už je ve stínu 40oC a o pár hodin později až 53oC! Proto pokud můžeme odpočívat přes spalující poledne zastavujeme a na další cestu vyrážíme až okolo čtvrté až páté.Hledat al stín v krajině bez stomů a stavení je špatné a jsme vděční za každé pozvání do domků u cesty, kdy si můžeme odpočinout, ochladit, dát si čaj a ochutnat místní potraviny. Třeba ovčí sýr sušený na slunci, který vydrží i několik let.

Domky jsou velmi jednoduše zařízeny, tvoří je většinou dvě místnosti. Větší obytná a menší sloužící jako kuchyňka. Postaveny jsou ze směsi bláta a slámy. Při vstupu je nutné hned u dveří si zout boty a vstoupit bosi. Uprostřed místnosti stojí nízký stolek a nejenom na zemi, ale i na zdech jsou koberce a u stolů malé poštářky na příjemné posezení.Takových zastávek je ale málo, většinou je před námi pouze pustina,ale úchvatná.

Město Aral

Pompézní branou vjíždíme do města Aral které dříve stálo na břehu stejnojmenného jezera. Po hlavní a jediné asfaltové cestě, místy zaváté pískem, přijíždíme do centra. Zde u malého tržiště a několika obchodů probíhá veškerý život a naše zastávka v restauraci způsobuje rozruch. Motorku nám na příkaz majitele před vchodem hlídají a my si můžeme v klidu vychutnávat čaj a chladnou vodu.Beznaděj zdejších obyvetel se projevuje i u nás kdy jsme napadeni velmi opylím mužem, který je však záhy zneškodněn ostatními. Alkohol je zde útlumem špatné situace kraje.

Nedaleko od centa u hotelu Aral stojícího na břehu stejnojmeného jezera se díváme na katastrofu .Zde bývala voda jednoho z největšíchjezer světa a dnes ve vyprahlém dně jsou jen rezivějící vraky lodí. Voda tu díky socialistickému systému zavlažování dávno není, břeh se posunul o více než 100 km dál. Přesto zdejší místo zůstává památečným a přijíždí sem svatebčané udělat foto je to jediné výletní místo široko daleko.

Celé město je dost chudé a depresivní, i když zdejší region vláda dotuje. Deprese je na místě, vždyť tu je průměrná délka života jen něco málo přes 40 let!

Od Bajkonuru k Syrdarje

Ze známého kosmodromu Bajkonur vidíme jen obrovské parabolické antény. Dovnitř jet nemůžeme, celá oblast je uzavřenou vojenskou zónou a dovnitř se smí jen s propustkou. Za tento kus země platí ruská vláda Kazachstánu 120 milionů dolarů ročně. To, že jsme v ruském vojenském městě je vidět i na kvalitním asfaltu a novém vozovém parku.

Čtyřicet kilometrů od Bajkonuru se kvalita silnice opět vrací ke svému standardu a kolem nás se stále rozprostírá nekonečná step.

Ve městě ... přejíždíme první most po dlouhé době a překonává Syndarju.

Řeka zásobuje hlavně zavlažovací kanály pro pěstování bavlníku. Ty se začaly stavět v době Sovětského svazu jako gigantický projekt zúrodnění suchých oblastí. Myšlenka sice pěkná, ale nerealizovatelná. Během několika desetiletí došlo díky sníženému průtoku vody v Syrdarje k vysušení velké části Aralského jezera. Voda v zavlažovacích kanálech začala být kontaminována solí, takže na polích neroste nic kromě rákosu. Bavlna a ostatní zemědělské plodiny se pěstují jen na zlomku plochy. Tuto ekologickou katastrofu řeší odborníci z celého světa a říkají, že pokud se přestanou stavět další kanály, tak by se mohla situace vrátit do normálu během 300 až 500 let.

Města u cesty jsou sice velmi chudá, ale dá se v nich nakoupit výborné jídlo a na tržišti promluvit s místními obyvateli. Až na malé výjimky jsou velmi přátelští a vždy se scházejí kolem nás v hojném počtu. Vždycky si s námi chtějí povídat velmi dlouho.

Na tržištích kupujeme místní chleba, což je jakási placka, a dále výborné ovoce. Mají tu několik druhů melounů a dýní a velmi nízké ceny. Chuť zdejšího ovoce se s naším nedá srovnat, prostě něco úžasného.

Zastávka v masně a nákup není příliš častý, přece jenom vedro a maso k sobě moc nejdou,protože v masnách je maso pouze zavěšeno na hácích volně v místnosti. Chladící zařízení sem zřejmě ještě nedorazila. V obchodech samozřejmě nechybí všudy přítomná Coca-Cola a tyčinka Snickers.

Turkistán

Rozpálenou krajinou, ale již po asfaltové cestě, přijíždíme do Turkistánu, v jehož centru stojí největší mauzoleum v Kazachstánu. Ještě před městem se zastavujeme v zahradní restauraci na oběd. Dáváme si výborný oběd o několika chodech, čaj a povídáme si s ostatními u okolních stolů ale i s velmi inteligentním malým synem majitele.

Před restarací tryská z potrubí teplá voda a slouží jako příjemná zastávka všem cestujícím, ale jenom mužům. Ženy se musí osvěžit jenom u malého kohoutku stranou. Islám je nekompromisní.

Město Turkistán nás upoutalo svou čistotou a celkem klidným provozem. U velkého náměstí stojí nádherné mauzoleum.... z roku... Je podobné mauzoleům v Buchaře nebo Samarkandu. Prohlídka nám zabírá několik hodin v parném odpoledni, alespoň, že uvnitř je chládek.

Ve stínu stromů nás zastavuje stařec a ukazuje nám na mapě, že jen několik kilometrů odsud v horách je podobné mauzoleum. Prý je ale mnohem starší a patřilo stavitelově dědovi. Ač tu stařec žije celý život, tak neví, kterou cestou se k němu dostat, takže máme smůlu.

Za Turkistánem zastavujeme u malého stavení, kde rozděláváme stany a jsme nuceni provést výměnu oleje. Domácí není dlouho schopen pochopit proč chceme nádobu a nevypustíme olej rovnou do země zde je to úplně normální a s ekologií si nikdo neláme hlavu,naštěstí step je obrovská a tyto zásahy zatím snáší. Večer nám ukazuje celou rodinu a hlavně místnost plnou prázdných lahví od tvrdého alkoholu a před ní hrdě prohlásí: ?Tohle všechno jsem vypil sám!?

Alatau

Po dlouhé době nekonečných rovin se před námi zvedá Kirgiszký Alatau .Pohoří vysoké přes 5000m.n.m.Je to příjemná změna když z nekonečných rovin vystupují tyto úchvatné hory.

V podhůří stojí město Šimket ve kterém je jedno z největších tržišť západního Kazachstánu.Uličkami města se proto dlouho proplétáme než přijedeme k tržišti.Očekávali jsme ale něco jiného než co se před námi rozprostítá.Tržiště ani v nejmenším nepřípomíná bazary jako jsou třeba v maroku.Zde je možné koupit potraviny,balenou vodu a pár drobností.Celé tržiště je ale velmi zanedbané.Naše zklamání alespoň trochu vylepšuje velmi nízká cena.Zde jsme také zastaveni místnní policií za přestupek a když policista zjistí,že jsme z čech vyžaduje pivo.Přesvědčuje me ho že po několika týdnech cesty stutečnš žádné nemáme a od neštastně vykřikne?jak to vždyť jste z čech?,České pivo je je skutečně pojem.

Cesty z Šimketu je plná zákrut a celkem prutkých stoupání což si nemůžeme vynáchvalit,přece jenom jet stále rovně mřestane bavit.V podhůří Alatau jsou vesničky namačkány jedna na druhou a tak až ke kirgiszkým hranicím jedeme stále vesnicí.

Alma-Ata

Alma-Ata leží v nadmořské výšce 900m.n.m, a díky tomu je zde celkem příjemné klima. Město bylo při zemětřesení v roce 1912 srovnáno se zemí, a tak zde není mnoho památek. Ale zase jsou zde široké ulice a díky tomu je tu na asijské poměry dobrá orientace. Zastavujeme u centra a sledujeme ruch města.Centrum je plné malých obchůdků se vším možným a trochu se podobá velkoměstůlm Evropy.Nějvětším zážitkem je prohlídka autobusového nádraží.Chaos tu jakýsi pevně daný harmonogram.

Ve městě toho k vidění moc není, a proto jedeme do Almatské rezervace, v jejímž centru stojí hora Talgar vysoká 4950 m. Dovnitř nás ale hlídač nechce vpustit a pro pěší prohlídku nám nepovoluje ani foták a kak ho posíláme kamsi a jedeme se podívat na nejvěší kaˇňon va Kazachstánu.

Kaňon řeky Caryn, který se nachází několik kilometrů od čínských hranic leží ukryt v pustině před Čínskými hranicemi a jeho nalezení je dost problematické, i když má ležet jen kousek od hlavní silnice. Cesta, která k němu vede není značená a po této špatné pistě je třeba jet ještě dalších 14 km kamsi do neznáma. Kaňon je zařízlý pod úroveň okolní krajiny, takže je vidět až na poslední chvíli. Jeho velikost ale vyrazí dech, skutečně impozantní dílo přírody.Jeho hloubka v některých místech dosahuje více jak 300 ma táhne se více jak 100km do dáli. Rudá barva skal vynikne v zapadajícím slunci a nám se nechce odjíždět,ale večer se kvapem blíží a proto pustou krajinou pokračujeme ke konci kaňonu, kde je velký jablečný sad.

Překonáváme podhůří ...Alatau a ač jedeme ve stepi, začíná být strašná zima a spouští se déšť. Za tohoto počasí míjíme unikátní rezervaci Altyn Emel, ale nemáme nejmenší chuť se zde zdržovat. Máme před sebou cestu na sever Kazachstánu a na ní jen několik dní.

Podél Čínských hranic

Nejdříve překonáváme řeku Ili, která je pro tento kraj stejně důležitá jako Žlutá řeka pro Čínu.Tato řeka zavlažuje celý kraj a napájí další obrovské vysychající jezero Balchaš.Zvlášností jezera je to ,že jeho severní půlka je slaná a jižní sladká.Díky zavlažování ale prudce vysychá a potká ho stejná osud jako Aral. Města a lidé jsou zde úplně jiní než ve zbytku Kazachstánu.Vzhled měst se blíží Číně však zde žije již hodně početná čínská menšina, ale celý kraj je velmi chudý.

Mentalita lidí je také jiná, nejvíce je patrná při našem vzájemném kontaktu. Nejdříve jsou velmi zdrženliví a jenom se na nás nenápadně koukají, jakmile ale překonají ostych tak se kolem nás pomalu shromáždí ale ne v takovém počtu jako jinde.

Projíždíme výběžkem jedné z nejsušších pouští světa Mojkilkum. Cesta přes ní vede pouze rovně, okolo jen písečná poušť, občas s keříkem. Uprostřed této pustiny se najednou rozlévá slané jezero .....s bažinami a s plovoucím kafém. Opravdu příjemné zpestřené v pustině.Každá poušť nastěstí někde končí a přechod z pouště do zelených pastvin je celkem rychlý. Blížíme se k hranicím s Ruskem a před námi jsou až do roku 1995 zakázaná města Semej a Usť Kamenogorsk.V těchto městech se dříve vyráběli atomové bomby.

Válečná města

Před námi jou města vybodované po roce 1950 a sloužící k vojenské výrobě.ZPři projíždění těchto měst vidíme jenom zavřené továrny a díky tomu prázdná sídliště. Panelové domy mají vytlučená okna a dveře a jen v několika bytech asi někdo žije.Jinak to tu vypadá jako po válce,úplná města duchů. Není tu práce a lidé se odstěhovali.

Stěhují se pryč také proto,protože se v nedaleké poušti testovali jaderné zbraně a celá oblast je radioaktivní.

Město Semej nás vítá průtrží mračen. Celé město je celkem nově postavené. Centrum tvoří jen náměstí se sochou Lenina, muzeum a park. Nejvíc jsme ale překvapeni existencí supermarketu. K dostání jsou potraviny skoro jako u nás.

Podél břehu řeky Irtyš jedeme do Usť Kamenogorsk, které je opět novým městem bez centra. Zajímavým zpestřením je zde požadavek obsluhy pumpy abychom motorky k pumpě a od pumpy tlačili. Motocykly tam mají zákaz vjezdu, prý moc čoudí. Asi víc než staré moskviče a žigulíky.

Kazachstán je nádherná, ale velmi rozlehlá země, kde se díky špatné infrastruktuře obtížně cestuje. Pokud jsme ochotni se s tím smířit, nabídne nám tato země nepřeberné množství kulturních a přírodních zajímavostí, které zatím naštěstí nebyly zařazeny do katalogů cestovních kanceláří.

Ing. Radovan Jirků a Alena Kantorová